Abstrakt
Marsilius z Padovy (1270/1290-1342–byl klíčový pozdně středověký politický myslitel. V roce 1313 odešel Marsilius do Paříže studovat medicínu. Během svého pobytu ve francouzském hlavním městě se spřátelil s Janem z Jandunu, předním komentátorem Aristotela a přívržencem mnoha averroesových pozic. V roce 1324 vydal Marsilius svůj magnum opus, Defensor pacis (obránce míru), dílo obsahující divoký útok na Papežské vměšování do časových záležitostí. V roce 1326 marsilius a Jan, který byl považován za spoluautora obránce pacise, uprchli na Bavorský dvůr Ludvíka. V roce 1327 vydal Jan XXII bull Licet iuxta doctrinam, ve kterém odsoudil Marsiliuse a Jana za kacířství. Ve stejném roce se Marsilius a John připojili k Ludvíkově expedici do Itálie. Po neúspěchu výpravy se Marsilius vrátil do Německa, kde strávil zbytek života u Ludvíkova dvora. Marsiliusův proklamovaný cíl v Defensor pacis je odhalit jedinečnou příčinu občanských sporů, to je, zapojení papežství do časových záležitostí. První část je do značné míry mozaikou citací z Aristotelových děl, zejména politiky. Marsilius zde formuluje schéma politické organizace s konečnou mocí pro vytváření zákonů a jmenování vlády s „zákonodárcem humanem“, tedy celým tělem občanů nebo jeho „vážnější“ částí („pars valentior“). Ve druhé části pojednání marsilius tvrdí, že společenství věřících je nejvyšší autoritou v Církvi a má pravomoc jmenovat a sledovat duchovní a interpretovat písmo. V ožehavé otázce papežsko-císařských vztahů je Marsilius zastáncem papežovy a generální rady, podléhající císaři. Marsilius se zabývá řadou těchto otázek v Defensor minor (c. 1342), z nichž velká část se zabývá otázkami exkomunikace a plenitudo potestatis.